Doby, kdy se u nás panikařilo kvůli koronaviru, jsou už, jak se zdá, minulost. Dnes už nikdo nezavírá celé sektory ekonomiky, dnes už se tolik netřeseme při představě, že bychom tuto nemoc dostali i my, a ti, kdo skončí v karanténě kvůli tomu, že byli ve styku s někým pozitivním, automaticky nepanikaří a nesledují na sobě kdejaký sebemenší nepříjemný pocit jako nějací hypochondři.

Prostě jsme si zvykli. Ti, kdo jsou očkovaní, věří, že se jim vyhne přinejmenším ten nejtěžší průběh nemoci, a ti, kdo jsou odpůrci očkování, jsou pro změnu přesvědčeni o tom, že nejde o nemoc, proti které by se muselo významně chránit.

A tak se stále ještě někdy končí s koronavirem v nemocnici a stále se na něj i umírá, ale nálada ve společnosti už kvůli tomuto není tak pochmurná. Můžeme už přece pracovat, můžeme cestovat, můžeme využívat různé služby, můžeme nakupovat…

A právě to posledně zmíněné nám na rozdíl od koronaviru dělá víc a víc těžkou hlavu. Protože s utrácením se nám to komplikuje. I u nás, i ve světě. Všichni tu trpíme jedním z následků koronaviru, který se nedá léčit léky ani se proti němu nedá očkovat. A tím jsou ekonomické problémy a s nimi spojený růst cen.

Prostě jsme si za minulého období, jakkoliv to tak leckdy nevypadalo, žili nad poměry, měli jsme se lépe, než jak jsme se měli mít, a to na dluh. A nyní se na to i na problémy, jež pandemie přinesla a prohloubila, doplácí, dnes tu máme nevyhnutelné důsledky. A leckomu z nás se tyto pochopitelně nelíbí. Ani u nás, ani v cizině. Protože jakmile se někomu sáhne na jeho jmění, je zle.

Ale je to nevyhnutelné. A co s tím? Schaffen sie es v německy mluvících zemích a zvládněte to v zemi české. Stejně jako kdekoliv jinde. Protože se to zvládnout musí. Není jiná možnost. To, co se stalo, už se nedá vrátit zpátky, a nyní tedy musíme nevyhnutelně nést následky. Ač je nám to nemilé.