Ono stačí někde v dalekých končinách opustit určenou trasu a může o ten život skutečně jít. Proto jsou tam v dáli většinou hotely i resorty oploceny a rozhodně se nedoporučuje jít někam mimo určený prostor. Jenže, člověka to tak moc nebaví být uzavřený s nějakými zazobanci a chce poznat život obyvatel také jinde než uvnitř resortu. Tak se prostě sebere a jde. Možná si neuvědomí, co podniká, možná je to jen chuť nenechat se omezovat. Prostě se to stane.  

Uvnitř jistého města v Africe je také takový resort, kde je plot a kde u bránu kudy vás přiveze autobus hlídkují dva nebo i tři velmi silní muži, kteří rozhodně nevypadají na to, že by se chtěli s případným vetřelcem kamarádit. Řečeno upřímně, už jejich kukuč vypadal hodně odpudivě. A nechtěl bych je rozhodně potkat kdekoli mimo toto místo. Jenže volání dálek je silnější a když to jednomu začne škubat nohama… 

Tady vám nikdo nic nezakazuje, samozřejmě, že můžete jít mimo, ale na vlastní nebezpečí a nepočítejte s tím, že vás bude někdo tahat z nějakého průšvihu. Dostanete ponaučení, co a jak a nějaká glejt s klikyhákama, kde vám anglicky vysvětlí, že to máte ukázat tam těm třem mužům, jinak vás nemusí pustit ven. To vše je pak provedeno a už si to šněrujeme prašnou silnicí na opačnou stranu od města. Nikdo nemá žádný fotoaparát, ani hodinky ani prsteny, nic, co by jen trochu svádělo k domněnce, že jsme bohatí. Přicházíme do jakési vesnice, pokud se to tak dá nazvat. Jsou tu poloplechové boudy smíšení s chatrčemi postavenými snad z bláta. Ale jsou tu i cihlové domy, kde ovšem asi nikdo nebydlí. Že je tu všude binec a puch je jasné. Kolega zvedá z prachu brečící dítě, když se odněkud vyřítí chlap a děsně ječí. Vyřítí se další dva s mačetami v rukou. Nečekáme, otáčíme se a Juantorena by nás asi nedohonil. Za námi je řevu jak v opičárně, ale kupodivu, za námi nikdo neběží. My však nezpomalujeme a rádi se navracíme do lůna resortu, kde hlídají ti strážní. Už nikdy více jej neopustíme.